Hostouň 2022

Začátek Hostouně pro nás začal již dva týdny před Hostouní, kdy jsme spolu s Jiřinou Jandovou a Jiřím Jandou začali plánovat samotnou akci a její průběh. Plán byl nastaven a šlo se balit. Tedy spíše hledat věci, které jsem již delší dobu neviděla . Počínaje naším stanem, o kterém jsem tiše doufala, že je v pořádku a konče člunem a aporty pro psy. Každý, kdo něco někdy organizoval, mi určitě potvrdí, že v určitou chvíli se z balení stane spíše chaos věcí, které s sebou člověk veze a které musí nějakým způsobem dopravit na místo. I když jsme jeli Multivanem, i já sama zapochybovala, že se do něj s věcmi vejdeme. Naštěstí se vyplatili zkušenosti z tetris a vše se nakonec podařilo někam dát. Druhé štěstí bylo, že nás nezastavili po cestě žádní policisté, jelikož najít v tu chvíli lékárničku by bylo prakticky nemožné.

Po příjezdu na místo jsme začali opět vše vykládat a směřovat věci na svá místa. Nejrychleji byl postavený stan s lavicemi pro členy výcviku a samozřejmě s pípou připravenou na uklidnění nervů. Což se vzápětí ukázalo, jako dokonalý nápad, jelikož jsme vzali při balení špatnou pumpičku na člun. Po půl hodině marného snažení o nafouknutí člunu pumpičkou, nakonec pomohl nejlepší pomocník majitelů Novofundlandských psů a to fukar. Jídlo naštěstí obstarávaly dámy Andrea Kozlová s Jiřinou Jandovou, za což jim patří velké díky, jinak bych náš stan postavila asi až v noci.  Večer jsme si s ostatními sedli k dobrému jídlu a pití a začali si vyprávět veselé příhody ze života našich čtyřnohých miláčků. O co víc však ubíhal večer o to více jsem zjišťovala, že jsem podcenila místní chladné noci. Což jsem napravovala druhý den koupí dalších dek v místním obchůdku a přemýšlením, kam je dát při zpáteční cestě.

Pátek po probuzení a vyvenčení našich hafanů jsme se sešli u snídaně a ranní kávy, u které jsme probírali další plán akcí. Na dopoledne byl naplánován výcvik na výstavu a dopolední nácvik vodní záchrany. K mému velkému překvapení se dokonce i náš ostřílený veterán Rambo rozhodl, že pojme výcvik se vší vážností a bude skákat ze člunu společně s ostatními. O to více mě pobavil pohled na Ciaru, které jakožto záchranářka dvakrát skočila ze člunu, aby ukázala, jak to má vypadat a šla ke stanu hlídat děti. Tam je prý potřebnější.
Po obědě se začal sjíždět i zbytek našich účastníků, kteří si rychle začali stavět stany, aby se mohli zapojit do výcviku. Jako by se ale přírodní síly rozhodli, že musíme mít nějaké zpestření, začal jim do toho foukat vítr. Naštěstí se všem podařilo i přes potíže stany postavit a odpolední výcvik začal jen s menším zpožděním. Večer jsme si opět spolu sedli a povídali si do hluboké noci. Během večera nastala nejedna úsměvná situace a my se opět dobře bavili. 
Když se večer nachýlil a do stanu pro tři přišli naši sousedé, přišlo i nečekané noční dobrodružství. Nejdříve se uložil mokrý pes a následně se u něj snažili poskládat jeho páníčci. Po marné snaze psa vystěhovat alespoň na jednu polovinu stanu konstatovala panička následující: "Zima mi je, nohy mi koukají ze stanu, na postel se nevejdu. To je zase výlet!" Načež zazněla odpověď: "Ale je tu krásně viď." To už jsem nevydržela ani já. 

V sobotu ráno přijeli i naši poslední účastníci a jako by toho už za celý výcvik nebylo málo, náš člun se rozhodl, že  je příliš stár na naše vodní radovánky. Zbytek výcviku tedy probíhal tak, že mezi cviky jsme běhali ke člunu s fukarem a dofukovali ho.  Ani to nám však naši náladu nedokázalo zkazit a celý výcvik si společně užít.

V neděli dopoledne probíhalo, kromě výcviku, i focení pejsků a nás přepadla melancholická nálada, že společně strávený víkend již končí.  Naše auto s vlekem bylo opět plně naloženo a všichni jsme se  začali pomalu loučit a odjíždět ke svým domovům. My jsme pomyslně zavřeli bránu, rozloučili se s místními správci a také vyrazili.

Za mě bych ráda poděkovala každému, kdo se výcviku zúčastnil a udělal tak z něj krásný víkend. Především bych chtěla poděkovat našim kuchařkám za dobrá jídla a mému manželovi za jeho trpělivost :-D. 
Tak zase příští léto kamarádi.