Po poněkud krkolomném návratu od našich polských sousedů, jsem několik dní přemýšlel a promítal si kompletní průběh této výstavní celosvětové show, kterou jsme s Luckou a Darésem naštěstí bez úhony absolvovali. Zároveň také zkopíroval do počítače celou fotodokumentaci, kterou jsem v poněkud hektické atmosféře a poměrně vysokém tempu (a to i přes svoji poměrně špatně fungující levou dolní končetinu) na této výstavě pořídil. Dokonce jsem i nějaký čas váhal, zda mám některé své postřehy vůbec zveřejnit. Nepatřím k těm, kteří si činí nárok jakkoliv posuzovat fundovaně exteriér novofundlanďanů. Nemám na to kvalifi kaci, jen svůj osobní názor. Nakonec, po určitém váhání jsem se přece jen rozhodl se podělit o dojmy z takové akce a navíc se trochu zamyslet i nad tím, co z toho plyne pro toto krásné a především ušlechtilé plemeno.

Mé názory jsou pro ty, kteří se občas podívají na stránky Novofundlandklubu ČR asi dost známé a určitě mě nebudou mnozí podezírat z nějakých postranních úmyslů. Tyto názory zastávám již mnoho let a neměním je. Je mi jasné, že určitě zase šlápnu někomu na kuří oko (především zastáncům tzv. "nového typu"), ale co se dá dělat. Vědom si tohoto rizika, sedl jsem k počítači, abych se s dojmy z této velkolepé psí show přece jen podělil.

Ale začnu jak se říká, od podlahy:

Vydal jsem se prostě na Světovou výstavu s Darésem především proto, abychom si na vlastní kůži a kožich vyzkoušeli, jak se taková výstava světového formátu liší od výstav, které jsme až dosud absolvovali v naší republice za poslední dva roky. Byly to výstavy mezinárodní, klubové, speciální i národní. Přesto, že naše výsledky považuji za opravdu slušné, rozhodně jsme si nedělali falešné naděje. Opravdu jsme si to jeli, jak se takříká "omrknout" a především se, podle známého Couberteinova hesla, zúčastnit. Obzvláště poté, co jsem na internetu zjistil, jaké je množství přihlášených výstavních jedinců. Vždyť, kdy se mi zase poštěstí vidět pohromadě 188 fundláků ve všech třídách! U nás se, vyjma klubových výstav, sejde tak zhruba od 15 do 25 chlupáčů a někdy dokonce i méně! Navíc to bylo relativně blízko a příští rok se do Mexika určitě nedostanu!!! Jsem totiž člověk, který má fundláky především pro ně samé. Vzhledem ke skutečnosti, že nevlastním velkou chovatelskou stanici s 15 i více zvířaty, která by mi vydělávala, je nabíledni, že na takovou výpravu prostě nemám a nikdy ani mít nebudu.

Hned na začátku musím konstatovat, že jsem nebyl v Polsku dobrých 30 let. Cesta byla dost mizerná, silnice silně omšelé a klikaté. Tlumiče mého auta dávaly velice hlasitě najevo, že ač si v Česku na cesty stěžují, tak na nich po návratu budou daleko spokojenější, než na těch polských, místy připomínajících spíše tankodrom než silnici. Řidiči poměrně bezohlední a to především při předjíždění. Plná jednoduchá nebo dvojitá čára jim říká daleko méně než u nás. Zřejmě by Poláci hodně ušetřili, kdyby je prostě nemalovali na cesty vůbec! Vjíždění do křižovatek na červenou je u našich sousedů také zřejmě národním sportem. A to my si stěžujeme, že u nás máme silniční piráty. Kolikrát jsem musel brzdit a uhýbat ke krajnici, mít oči na "šťopkách" v nepřehledných úsecích a zatáčkách, to si v žádném případě netroufám ani spočítat. A když se k tomu přidá déšť? Snad s výjimkou úseku dálnice cca 70 km do Wroclawi (mimochodem bez jediné benzínové pumpy), to byl tak trochu horor. To už ani nemluvím o skutečnosti, že právě přes toto opravdu "historické město" (jako bych se vrátil do hlubokého komunismu, vyhlášeného svými zdevastovanými, oprýskanými domy a historickými památkami) jsme se přískoky ploužili víc než 1 1/2 hodiny! Ale dobrý konec nás přece jen čekal zhruba po devíti a půl hodinovém harcování v Zaniemyślu, kde jsme díky polskému klubu NF měli rezervovanou chatku. Obrátil jsem se na ně jako na kolegy, když už jsem nevěděl, jak ubytování sehnat. Velice ochotně a především rychle mi zajistili tuto rezervaci, za což jim budiž můj upřímný dík. Mohli jsme si tak s Luckou a Darésem skvěle odpočinout a morálně i fyzicky se na budoucí mumraj připravit. Byl to motel, zřejmě ve velice příjemném borovém hájku a vedle obrovského rybníka. Ten ovšem náš milý Darések při večerním venčení naštěstí nezavětřil, protože to bychom ho sušili zřejmě do ranního kuropění. Moc jsme z tohoto střediska, díky tmě, však neviděli. Chatka byla velmi pohodlná, čtyřlůžková, 2 místnosti, kuchyňka s ledničkou a veranda. V přepočtu asi tak za 1200,- Kč i se psem, což bylo asi za stejné peníze, jako na Džbánu v Praze, kde to mnozí z Vás důvěrně znají. Akorát chatky tam byly, proti této, jako psí boudy. Toto pohodlí nám přece jen výrazně spravilo náladu, ale co naplat, ráno nám zbývalo ještě 20 km do Poznaně a tak tedy "hajdy na kutě". Ráno byl Darés výborně vyspaný a odpočatý, takže nás poznaňské výstaviště přivítalo už asi v půl osmé.

Kruhy byly opravdu veliké a alespoň tím odpovídaly významu této show. Ale jaké bylo mé překvapení, když blízkosti kruhů již řádilo mnoho "kadeřníků", ohánějících se svými proprietami. Zřejmě už drahnou dobu ždímali ze svých turbovysoušečů veškerý výkon a soustředěně své miláčky obskakovali s různými spreji, tužidly a jinými zaručenými přípravky. A jak je tak neustále střídavě vlhčili různými rozprašovači a zase naopak sušili a načechrávali, tak také zakopávali o docela slušnou metráž a propletence prodlužovacích kabelů. Já v tom momentě pochopil, že tady nám pšenka asi nepokvete! Přesto, že byl Darés vykoupaný a upravený rozumným způsobem tak, aby vypadal jako novofundlanďan, bylo mi jasné, že proti těmto kadeřnickým mágům a jejich výtvorům, těch šancí asi moc nemáme. Sázet na dobrou tělesnou stavbu, osvalení a zdravou fyzickou kondici je tady asi poněkud scestné. Mnohdy, díky jekotu a kvílení několika desítek vysoušečů a bateriových holících mašinek, člověk neslyšel vlastního slova. Připadal jsem si jak v psím kadeřnictví. Popadl jsem foťák, abych si tuto atmosféru jaksi náležitě "vychutnal". A tak jsem obcházel řady stolů s vyvěšenými a ne zrovna radostně se tvářícími zvířaty, fotil a fotil. Víte, vždycky jsem se domníval, že vzezření fundláka by mělo působit důstojně a jeho výraz by mohl být někdy i možná jakoby smutný, ale rozhodně ne trpitelský, nebo nešťastný. A já takový výraz u většiny těchto zvířat, zavěšených za obojky na stolech se šibenicemi, viděl. Mnoha psům jako by chyběla ta jiskra šibalství, dobroty a oddanosti v očích. Byly tak nějak slepé. Pro ukojení výstavních ambicí svých pánů byli nuceni stát na takových stolech hodiny, dokud nebudou absolutně dokonalí, bez jediného přečnívajícího chlupu. Za dlouhá léta jsem si zvykl na hlavy funďů, v jejichž očích byla radost. A tu jsem v této hale u mnoha výstavních exemplářů přece jenom jaksi postrádal. Jak jsem už kdysi napsal v jednom komentáři, nemám nic proti přirozené úpravě psa. Také se mi nebude líbit funďa s přerostlou a zfilcovatělou srstí. Její údržba u dlouhosrstých plemen by měla být jakousi samozřejmostí, ale......! Nebudu však zapírat, i já sám jsem si pořídil takový stůl na úpravu psa. Darés však sám na něj nedočkavě skáče a těší se, že se bude česat. Není to pro něj totiž právo útrpné, ale radost. Já přitom nejsem nucen ve svém věku klečet na svých arthrotických kolenou a ohýbat se přes poněkud objemnější medicimbal a je to proto i pohodlnější. Mohu ho tak mít i v lepším zorném úhlu. Navíc nemám potřebu ho na stole držet ani příliš dlouho. Pokud totiž je česání a úprava pravidelná, nikdy psa neotráví. V nejhorším případě udělám nějakou tu pauzu na odpočinek a v několika kratších etapách, pokud už je třeba trochu zanedbaný, celý proces dokončím. Na této výstavě byl Darés na stole možná všehovšudy 15-20 minut celkem. Přečísnout a hotovo. Byl jsem však svědkem i takových scén, kdy čtyři lidé s vypětím všech sil drželi zmítající se vyděšenou fenu, aby ji mohli vyfénovat a načesat ji za pomoci tužidla a laku čupřinku na hlavě. Mnozí vystavovatelé a mistři kadeřničtí mi dokonce hrdě pózovali před fotoaparátem s polopřidušeným, útrpně se tvářícím pejskem, možná v domnění, že to fotím pro módní psí Playboy.

A tak celé toto výstavní divadlo mě donutilo hned k několika zamyšlením:

Jistě, dovedu pochopit, že výstavy jsou soutěže krásy. Bohužel se vetřely určité manýry a módní vlivy i mezi vystavovatele pracovních plemen, což už pro mě tolik k pochopení není. Pro mnohé je zřejmě fundlák spíše módním doplňkem. Nadýmajíc se pýchou, jakouže dokonalou "foukanou" to vytvořili, přetváří přírodu v honbě za úspěchem. Tím, jako by se vytrácela sama podstata novofundlandského kamaráda, jeho pracovní charakter a tak se z něho stává mnohdy něco, co bych nazval "stylizovaným manekýnem". A navíc, někteří rozhodčí tyto manýry tolerují a někdy i akceptují. Dokonce je preferují bez ohledu na základní plemenné znaky standardu. Vyumělkování a zakrývání některých nedostatků psa se stalo jakýmsi zvrhlým stylistickým uměním. Jaksi se tak, a to již delší dobu, vytrácí jeho přirozená krása, ušlechtilost, funkčnost, impozantnost a zdraví, tak typické pro toto nádherné plemeno. U mnohých jedinců by se dalo konstatovat, že jsou opravdu jen na reprezentaci jako společenské plemeno. Vykazují mnoho přehnaných typologických znaků, a to jak v hlavě, tak i v celkové tělesné stavbě. Je to obecně nazýváno jako "nový typ" a bohužel této módní vlně určitá část chovatelů podléhá. Někteří vás dokonce upozorní, že v určitých státech nebudete mít se svým, byť zdravým, osvaleným a dobře stavěným fundlanďákem mnoho šancí na přední umístění. Přes to, že nese všechny znaky a proporce odpovídající standardu FCI. Troufám si tvrdit, že mnoho z těchto vyumělkovaných a v typu přehnaných psů, by stěží sneslo pracovní zatížení, které je tomuto plemeni vlastní. Jde především záchranné, vodní a tažné práce. Mnohým pak chybí patřičné osvalení, předhrudí, pevné a svalnaté končetiny. Většina z nás velice dobře ví, že zkušený vodič dokáže zakrýt určité nedostatky zvířete v pohybu a pokud rozhodčí důkladně psa neprohmatá, lze dokonalou úpravou zakrýt i nedostatky z hlediska exteriéru. To už nemluvím o nedostatcích, týkajících se chrupu. Byl jsem velmi překvapen, jak zběžná byla prohlídka chrupu na výstavě světového významu. Například ve svém posudku jsem zmínku o chrupu naprosto postrádal.

V první řadě by pořadatelé neměli tolerovat takové úpravy exteriéru v bezprostřední blízkosti výstavních kruhů. Na to by měly být vyčleněny zvláštní prostory. V druhé řadě je mi jasné, že módní vlivy byly, jest a budou. Ale možná, že by některým rozhodčím (vyjma specialistů) prospělo, než budou dané plemeno posuzovat, si trochu oživit jeho standard. Potom by nemohli být oceňovány krátké čenichy, těžké, výrazně otevřené pysky, extrémní stopy včetně dopředu nafoukané a načesané srsti na hlavě, vytáhlé krky, mnohdy spádité zádi se záměrně a nepřirozeně úhlenými končetinami (čímž se snáze zakryje prohnutý a špatně osvalený hřbet), nafoukaná srst rafi novaně zakrývající nedostatky předhrudí.

Z nedostatku času jsem samozřejmě nebyl schopen sledovat v tak velkém prostoru všechny kruhy najednou. Například juniorské kategorie a feny jsem sledoval opravdu jen určitých prodlevách mezi posuzováním psů, případně při kosmetických úpravách před začátkem. Prostě se nedalo vše stihnout.

Nevím, jakým směrem se bude vyvíjet budoucnost tohoto krásného a ušlechtilého psa, ale přesto doufám, že se ještě najde dost chovatelů, kteří budou důsledně šlechtit především zvířata více odpovídající standardu se všemi jeho atributy. A to včetně povahových rysů a jeho pracovnímu charakteru. Těm, kteří se vyžívají v kadeřnickém fanatizmu bych asi doporučil chovat královské pudly. Utvrzuje mě v tom i skutečnost, že jsem pozoroval mnoho nezaujatých diváků - laiků, jak si fotografují, obdivují a hladí normální novofundlanďany. Zatímco mnozí, mírně řečeno ti netypičtí, stáli vedle na stole s bryndákem a smutným výrazem, přivázáni k šibenici a budili nepoměrně menší pozornost a zájem. Tito diváci nebyli zatíženi módními vlivy a vzezření krásného mohutného zvířete jim zřejmě imponovalo víc, než vyumělkovaní psi bez jediného chlupu navíc nebo, nedej bože, nakřivo. Snad se dočkám časů , kdy přirozený vzhled normálně upraveného huňáče s láskou k vodě, práci a lidem, s kvalitní zdravotní i fyzickou kondicí, zase nabyde vrchu a že tak bude více těchto přirozeně krásných psích kamarádů. Ano, možná budou mít nějakou tu chybičku, protože je, jak se říká, mnoho věcí mezi nebem a zemí, dědičnost je někdy nevyzpytatelná. A snad i poněkud nekritický obdiv některých chovatelů k tomuto, takzvaně "novému typu" se stane jednou minulostí. Přece jen však je na místě určité znepokojení a vtírá se otázka "Jak dlouho ještě?".

Protože se však nezabývám v tomto článku ani jednotlivými kategoriemi, ani konkrétními jedinci, bylo by rozhodně nespravedlivé paušalizovat. A tak musím uznat, že v konkurenci 188 funďů jsem viděl i řadu velice krásných a ušlechtilých zvířat, odpovídajících typu i standardu, kteří ovšem do bojů o umístění bohužel, někdy nezasáhli. Byli to psi s pevnými a silnými kostmi, pěknou hlavou, mohutným hrudníkem a předhrudím, dobrým úhlením, rovnými končetinami a prostorným pohybem, kteří lahodili oku svou harmonií a výrazem. Vzezřením působili tím správným dojmem impozantního a povahově vyrovnaného psa, jakým novofi undlanďan ve skutečnosti je a také být má. Byli to dobrotiví, kamarádští a oddaní "medvědi fundlákovití". Potěšil mě pohled na psy ve třídě otevřené, z nichž mnozí na předních místech byli dobře stavění s pevnými tlapami, rovným hřbetem a výborní v pohybu. I ve třídě šampiónů bylo dost psů, kteří do této třídy právem patřili. Pevně věřím i tomu, že kdyby někteří majitelé ustoupili trochu ze svých kadeřnických ambicí a nechali svému psu více přirozené, byť upravené krásy, snad bychom byli ještě spokojenější. I tak si myslím, že si přece jenom nemusíme dělat starost o budoucnost těchto huňatých přátel člověka.

Závěrem je nutno dodat, že všichni novofundláci z našeho klubu získali ocenění výborná, což považuji za vynikající výsledek. Snad možná by se mělo v budoucnu zůčastnit na takové akci (zvlášť, když byla tak trochu za humny) více výstavních jedinců z našeho klubu. Máme kvalitní zvířata. Určitě by obstáli se ctí a rozhodně by se v takové konkurenci neztratili. Vždyť mají dostatek krásných umístění na klubových i mezinárodních výstavách. Navíc, pokud by vystavovatelé věnovali větší pozornost nácviku předvedení svého miláčka, byly by výsledky možná ještě výraznější. Opravdu nejvýše to, jak se říká, dotáhl Dustin Maceška. Jeho umístění na 5. - 8. místě ve třídě otevřené je nesporně úspěchem. K čemuž je nutné skutečně pogratulovat!!

Odjížděli jsme tak trochu se smíšenými pocity. Měli jsme krásný, byť velice obecný posudek a známku výborná bez pořadí ve třídě šampiónů, a to v největší konkurenci, jakou jsme kdy zažili. Na druhé straně však rozčarováni především atmosférou kadeřnického salónu. Musím přes to všechno dodat, že považuji naši účast za veliký úspěch. Vidět pohromadě tolik fundláků se mi už asi nikdy nepoštěstí.