Tak jsme se všichni tři - já, Lucka a náš nejmladší miláček Darés od Trojské skály, řečený "chlupaté torpédo" (to pro jeho nezdolnou štěněcí energii), vrátili utahaní z Pražského shromáždění našich chlupatých parťáků. A těch bylo po oba dva výstavní dny opravdu požehnaně. Darés i my jsme toho měli opravdu za třídenní anabázi opravdu dost. V pátek čtyři sta kiláků do Prahy a sto dalších v tom dokonalém dopravním blázinci, v neděli totéž večer zpátky. Tři dny ponejvíce na nohou by porazilo i slona. Natož dva lidi a jedno štěně, které si sice v pauzách mezi hrátkami a neumělými pokusy nakrýt všechny své sourozence bez ohledu na pohlaví (zezadu, zepředu a třeba i z boku) a výstavními peripetiemi občas znaveno lehlo a vydatně zchruplo. Náš Darés, zvyklý na dva fundlácké důchodce, kteří byli rádi, že si od toho chlupatýho raubíře alespoň ty tři dny odpočinou a zregenerují tak své už přeci jen díky věku chatrnější zdraví, byl jak utržený od řetězu. Nejen, že tam byla skoro celá jeho famílie, ale že tam bylo dalších možná padesát kamarádů, kteří by mohli být eventuálními objekty jeho nezřízené touhy si hrát. Jenže ouha! Většina tyto jeho rozjívené snahy se s nimi rozdovádět, bohužel, s dávkou dobrácké tolerance moc nesdílela. Nutno ovšem říci, že někteří ani při nejlepší vůli nemohli. Podstupovali opět tzv. "předvýstavní procedůry" na svých pracovních stolech, protože páníčci velice dbali na naprostou rovnoběžnost jejich geometricky zastřižených chlupů a to od ocasu až po precizně dopředu zčesanou ofinku, kterou potom ve výstavním kruhu neustále hřebínkem upravovali. Doufám, že se nedočkám toho, že funďové budou mít slušivý overal a růžovou nebo modrou mašli (podle pohlaví). Pak už bude s novofundlandským plemenem ámen. A tak se náš Darés musel vrátit k půtkám se svými sourozenci. Je třeba dodat, že na obou výstavách byla také spousta krásných, více nebo možná trochu méně dokonalých, ale přesto přirozeně krásných fundláků, kteří dělají čest svému plemenu. Jsou opatrováni a hýčkáni s přirozeným smyslem pro krásu a láska k nim není pouze vedena touhou po výstavních úspěších. Tím nechci říct, že perfektní reprezentant svého plemene si nezaslouží ocenění nejvyšší a i já bych byl pyšný na svého psa, který takové ocenění získal, ale nehodlám z něj dělat kašpara. Hlavně budu rád, když mi věnuje své srdíčko a bude pro mě s láskou a věrností pracovat až do doby, něž ho zavolá psí bůh.
Snad mi nikdo nebude zazlívat i pár osobní dojmů a názorů, které jsou spíše podivením nad určitými zvyklostmi a chováním naštěstí jen několika málo především zahraničních vystavovatelů.
Vždy jsem se domníval, (a přece jen jsem absolvoval nějakou tu výstavu, ať už jako divák nebo vystavovatel), že pokud probíhá posuzování exteriéru ve výstavním kruhu, je vystavovatel povinen setrvat v tomto prostoru až do té doby pokud rozhodčí neurčí konkrétním způsobem jinak. Vždy jsem se setkal s praxí, že rozhodčí zadá nejprve známku dobrou nebo velmi dobrou, případně výbornou bez pořadí a povolí tím opuštění výstavního prostoru. Následuje určení pořadí až po vítěze. Proto mě zarazilo chování některých vystavovatelů, kteří si udělali z tohoto prostoru korzo a "špacírovali" si tam a zpátky, jednou utřít slintající pysky, tu zase přičísnout nebo si jen tak sednout a odpočinout ve stínu nebo se schovat před deštěm. Co kdyby náhodou náš výstavní nafénovaný exemplář nedejbože namoknul! Třeba by se tak mohlo přijít i na to, že není tak dokonalý. Nejsem žádný šťoural, ale cítil jsem to jako totální neúctu k těm vystavovatelům, kteří se trpělivě se svými miláčky, buď opékali na slunci, nebo naopak zmáčení čekali na verdikt posuzovatelů. Je mi jasné, že pokud toto rozhodčí toleruje, nedá se proti tomu nic dělat. Něco jiného, samozřejmě je, když dá rozhodčí jasný pokyn k opuštění kruhu, třeba při silném dešti. Ale ve většině případů šlo o svévolné opuštění kruhu, které bylo bohužel tolerováno. Podotýkám, že jsem rozhodně nebyl sám, který tuto neúctu k soupeřům pociťoval.
Ale obě výstavy byly opravdu velice zdařilé, bylo fantastické být mezi psy a lidmi, kteří je milují. Zvláště je příjemné zjištění, že máme konkurence schopné jedince. Obstáli se ctí a jsou opravdu reprezentanty tohoto krásného plemene. A také chci poděkovat všem, kteří se na organizaci podíleli. Avšak ještě jedna věc mě trochu trápí. Po návratu domů jsem si znovu a znovu pročítal "Standard novofundladského psa" a vždy jsem si v mysli zpětně promítal některé vystavované jedince. Navíc jsem v počítači zpracovával zhruba tři sta padesát fotografií, které jsem za ty dva dny pořídil. Nejsem rozhodčí a ani nechci být nějakým kritikem jejich práce. Necítím se k tomu být povolán. Řídím se pouze svým rozumem a estetickým cítěním a hlavně jasným zněním "Standardu novofundlandského psa", z něhož cituji: Morda: Výrazně čtvercová, hluboká a poměrně krátká, pokrytá jemnými chlupy bez vrásek. Koutky úst jsou zřetelné, ale ne příliš výrazné! Převislé pysky jsou vadou.
<ú>Těžký, lymfatický tvar pysků a neuzavřených koutků úst má následný efekt v přehnané tvorbě slin a to rozhodně není to, co by měl správný funďa odpovídající standardu mít.To se hodí spíše k bernardýnovi. Ale abych musel ve výstavním kruhu cpát svému psovi do pysků co dvě tři minuty ručník, abych ho zbavil pěti až deseticentimetrových "snoplů"??? Obzvláště, když u jedince na prvním místě vyzdvihnu nejen jeho exteriérové klady ale vzápětí současně zdůrazním jeho několik vad, týkajících se typu hlavy, pysků atd. Vím, že za to ti pejsci nemohou, bylo jim to dáno do vínku, ale rozhodně by se to mělo odrazit přinejmenším v hodnocení pořadí vítězných jedinců. Určitě je nebude člověk proto mít méně rád. Přeci nikdo není dokonalý!