Protože bych byl rád, aby se mnozí chovatelé vyvarovali stejné chyby, které jsem se dopustil do určité míry i já, rozhodl jsem se napsat tento článek. Současně jsem požádal i o odborné stanovisko a stručnou diagnózu i veterinárního lékaře a odborníka na diagnostiku ortopedických problémů u psů MVDr. Vítězslava Nováka - jeho článek naleznete zde.

Takže k celému problému jsem se odhodlal napsat takové všeobecné povídání z pohledu majitele a chovatele, které by osvětlilo hlavní příznaky, nebo chcete-li vizuální projevy obecně. Totiž, když Váš pes ve stáří špatně chodí, nemusí to nutně vždy znamenat, že je to důsledek jen jeho dysplazie! Často jsem se setkal s názorem některých majitelů psů velkých a obřích plemen v obecné rovině (netýká se to totiž jenom plemene NF), že jejich pes na zadní chodí špatně především proto, že on má vlastně větší nebo menší stupeň dysplazie a tak „se s tím holt musíme smířit". Ale mnozí si ani neuvědomí, že záleží především na tom, jak špatně se pohybuje! Jak klade tlapky, jakou má ohebnost zadních končetin, jakým způsobem se z lehu staví na všechny čtyři apod. Snad se mi dále podaří objasnit srozumitelně celou podstatu takových potíží.

Jak většina z vás možná ví, je členem naší rodiny i novofundlanďák Cliff, který se, jak všichni doufáme, dožije 3. června úctyhodných 14-ti let! Do svých dvanácti let to byl pes velice hyperaktivní, skákal přes vysoké překážky (někdy z místa 150 cm i více), neúnavně běhal, plaval, tahal náklady, ať už na vozíku, nebo na saních, v pískovně skvěle šplhal po skalách, prostě pes doslova a do písmene k neutahání. Pozvolna se však u něj začala projevovat zhoršená pohyblivost zadních končetin, která se postupem času stále zhoršovala. I já jsem ze začátku patřil k těm pošetilcům, kteří to přičítali jen a jen stařeckým artrotickým změnám pohybového aparátu. Vždyť i já mám velice často problémy se z horizontální polohy dostat do polohy vertikální, ještě to s vrzáním, loupáním a bolestí nějak rozchodit a dostat se tak do provozuschopného stavu na celý další den. A to je mi, přepočteno na psí věk, zhruba 8 roků! Když jsem navíc k tomu všemu připočetl v pěti letech diagnostikovanou DKK 2/1, asi jsem se moc divit ani nemohl. Když se však stav pohybového aparátu stále zhoršoval, začal jsem si důsledněji všímat způsobu jeho pohybu. Navíc celkový zdravotní stav a entuziasmus Cliffa mě donutily dívat se podstatně pozorněji a opravdu pečlivě tyto projevy studovat. Přestože nejsem veterinární odborník a rozhodně bych se neodvážil něco takového diagnostikovat, dospěl jsem k závěru, že na vině rozhodně nebude ani artróza ani dysplazie. Pes, který ve stáří trpí větším či menším stupněm DKK by se pohyboval sice hůře, ale normálně by ohýbal hlezna a tlapky by celkem rovnoměrně našlapovaly. Jenomže u Cliffa byl pohyb končetin strnulý, toporný, s minimální ohebností kloubů. Navíc se jeho zadní stavějí kolměji, jakoby se ztrácelo jejich zaúhlení. Při pohledu zezadu se také pohyboval stále nevyzpytatelně, střídavě úžeji nebo až příliš široce, jakoby s určitou ztrátou koordinace, v některých momentech měl dokonce postřehnutelný problém s rovnováhou, což se navíc přenášelo i na pohyb končetin předních. Nejvýrazněji se to projevovalo v pomalém pohybu, tzn. v chůzi. Při cvalu se tato koordinace zlepšila. Co mě však zejména znepokojovalo a zaráželo, bylo doslovné „škobrtání" o drápy, někdy i o nártové části zadních tlapek! Vždy nejdříve zavadil o přední část a teprve potom položil tlapu na polštářky. A z toho především tak vyplývala ona nekoordinovanost pohybu. Navíc i poloha ohonu začala být do určité míry nestandardní, byl jakoby prodloužením křížové kosti, ve vodorovné linii a teprve potom se ohýbal k hleznům. Byla to nepřirozená poloha a zdál se u kořene i méně pohyblivý. Dalším průvodním jevem bylo, že při pohybu, byť i mírném, se u něj začala projevovat výrazně zvýšená dechová frekvence. Nebyly to typické projevy jakési dušnosti, ale spíše vliv snížené pohyblivosti a do jisté míry i bolestivost. Navíc se začala projevovat jako následný příznak neúměrně a neobvykle zvýšená plynatost, což svědčilo o pravděpodobném zhoršení trávicího cyklu.

Všechny tyto vnější projevy mě proto utvrdily v názoru, že celý problém je s největší pravděpodobností spojen s páteří a tím i s nervovým systémem našeho, jinak stále vitálního Cliffa. Rozhodl jsem se ho tedy nechat důkladně a především odborně vyšetřit. Rentgeny odhalily podstatu všech těchto pohybových obtíží. Protože jsem si netroufl popsat celou tuto problematiku z hlediska veterinární diagnostiky, požádal jsem MVDr. Vítězslava Nováka, aby se pokusil tento problém osvětlit pro širší chovatelskou veřejnost. Domnívám se totiž, že s podobnými pohybovými projevy se mnohdy dá alespoň něco dělat, a to ať už medikamentózně, nebo pokud je pes mladší i operativně. Já musím, bohužel, díky vysokému věku svého věrného fundláka Cliffa, vše řešit pouze tím prvním způsobem. Výše zmíněné obtíže se u něj začaly objevovat skutečně až ve velice pokročilém věku. Do svých 12 let to byl pohybově velice aktivní pes a opravdu vážné to začalo být až poslední rok, kdy chirurgický zásah je již prakticky nereálný. Ale věřím, že tento článek přispěje především k tomu, že alespoň někteří chovatelé dokážou po těchto informacích podchytit již první příznaky pohybových problémů svého chlupatého miláčka a uvědomit si, že toto není problém dysplazie ale záležitost ryze neurologická. Tento druh onemocnění není zdaleka závislý na věku. Nutno dodat, že postihuje těžší plemena psů a je dosti častý u německých ovčáků. Může se tak objevit podstatně dříve, třeba i ve věku, kdy stojí za to celou věc radikálně řešit ještě operativní cestou. Obzvláště, když je pes v tak dobrém zdravotním stavu jako je ten náš „dědek", což se ukázalo i díky poměrně důkladnému vyšetření krve a orgánů! A určitě každý z nás má za cíl, zajistit svému psovi důstojné stáří! Přece jen s námi strávil v dobrém i zlém kus života a dal nám tolik lásky. Zatím mohu zodpovědně říci, že Cliffův stav se lepší a doufám, že si ještě užije nějaké ty pěkné chvíle se svými parťáky Darésem a Fabriciem.