Po návratu z naší „Velikonoční klubovky" jsem se probíral několika sty snímků, pořízených za krásného slunečného počasí a měl jsem dobrý pocit, že se zase něco povedlo. Velmi slušná účast, sluníčko snad někdo nejmenovaný nám nahoře asi objednal, pár obětavců ( bohužel až na vyjímky stále stejných tváří) vše připravilo a tak nezbylo, než se pustit do předvádění svých chlupatých miláčků panu rozhodčímu.
Konkurence byla tvrdá a zvlášť ve třídě otevřené pro fenky bylo dost „natřískáno" Bylo osmnáct fen, z devatenácti přihlášených, a k překvapení všech účastníků nepadla jediná známka VD, ale jen samé výborné, což vzápětí slovně náležitě i pan rozhodčí Ing. Novák zdůvodnil. O to však měl potom těžší úlohu při výběru té nejlepší. Což mu určitě nikdo nezáviděl. Ale bojovalo se srdnatě ve všech třídách, vždyť všechny byly pěkně obsazené. Výsledky, včetně posudků už asi všichni znáte. Zase je jedna klubovka úspěšně za námi a většina z nás se bude těšit na zářijový Džbán. Jako vždy je co vylepšovat. Hledání místa na tradiční Velikonoční setkání spojené s výstavou by asi mělo pokračovat. I tady byly nedostatky a ač velikost a kapacita areálu Obora byla naprosto dostačující, připadal jsem si tak trochu jak na pionýrském táboře, kde kvůli nezbedným dětem nesmí být ani hloupá elektrická zásuvka. Zřejmě proto, aby tam náhodou někdo nestrčil prstíčky.Na pohled pěkná jídelna také slibovala poněkud kvalitnější a chutnější stravu, než v závodní jídelně z dob dávno minulých. Ani raut nebyl o moc chutnější, vše jakoby bez chuti (snad jen sekaná viděla trochu toho koření z rozjetého rychlíku ) Snad se mýlím, třeba jsem jen trochu mlsnější, ale nebyl jsem sám, kdo stravou dvakrát odvázaný nebyl. Možná, že by bylo lepší takový raut snad ani nepořádat, raději se jako na Džbánu podělit o doma vyrobené dobroty a když dá každý tu trochu do mlýna, pochutnají si všichni (když náhodou něco spadne pod stůl, chlupatí miláčci se o to bleskově postarají) a ještě se pobaví tak, jak to naše fundlácká parta umí. Jinak jsme ale měli opravdu krásnou výstavu.
Ale jedna věc mě poněkud zarazila a to nejen na této konkrétní výstavě. Mám někdy pocit, jakoby někteří i zkušenější vystavovatelé ( těm začínajícím to nelze vytýkat, jsou na výstavě mnohdy poprvé) trpěli jakýmsi komplexem „vyhoření" v momentě, kdy stanou, obrazně řečeno se svými úspěšnými psy „ na bedně".Jako kdyby si řekli, že teď už je všechno v kapse, není o co se snažit. Jsme první ( event. druzí, třetí atd.), to už nám nikdo nevezme. Zapomenou na to, že taková výstava je také i o prezentaci jejich úspěšného pejska. A že i přes únavu způsobenou nervozitou, trémou a také běháním v kruhu při předvádění jedince v pohybu by si měli uvědomit, že okolo stojí i přihlížející, kteří se zájmem sledovali, jak to vlastně všechno dopadne. Mnozí proto, po určení pořadí jakoby zdřevění , jiní si dají po vojensku pohov, ztratí koncentraci a nechají psa stát, jako kůl v plotě . Některým je to jakoby jedno, jak jejich pejsek stojí, točí se jako na obrtlíku, sedá si a vytváří jiná alotria. Těm mlaďochům se dá leccos odpustit, ale v titulových třídách by přece jen i po vyhlášení pořadí měl být pes dostatečně zvládnutý, aby se mohl divák pokochat elegancí a harmonií zvířat na prvních místech. Měl by postavit psa tak, jako by ho stále hodnotil posuzující rozhodčí. I přihlížející by měli mít možnost srovnávat svým pohledem vítězné jedince i přesto, že třeba rozhodčími nejsou. Jaké však má divák možnosti, když jeden pes stojí zadkem k druhému, třetí stojí přední frontou a čtvrtého nechá páníček klidně sednout. Tím nechci říci, že by neměli dát v první euforii průchod své radosti nad úspěchem, ale znovu psa postavit do postoje a ukázat ho v celé kráse by mělo být pravidlem. O tom přece výstavy jsou. A věřte nebo nevěřte, ale špatně postavený a prezentovaný pes na závěr, může vyvolat v divákovi pochybnost, zda si takové vítězství nebo pořadí zaslouží. A páníček by tam také neměl stát zrovna jako tvrdé Y. To už nemluvím o situaci , kdy cvakají fotoaparáty a fotografové musí nafotit přebytek záběrů, aby se dal jeden reprodukovat. Vím, že je nutné někdy unaveného pejska poupravit, přimět k pozornosti, ale co si myslet, když dva stojí jako sochy a třetí sebou stále mele, pán okolo poskakuje, různě ho obrací, šteluje a natahuje co dvě vteřiny všechny nohy do všech možných i nemožných pozic.Určitě by trochu přípravy před výstavou neuškodilo. A to se týká i všeobecného předvedení psa v kruhu při posuzování. I sebelepší pes může špatnou prezentací jenom ztratit. Navíc se domnívám že někteří vystavovaní jedinci by si zasloužili i pečlivější údržbu srsti. Nikoliv přehnaným zástřihem, ale především pečlivým vyčesáním odumřelé a zplstnatělé srsti s lehkým zarovnáním uší, tlapek a hrudních a břišních partií. A za zamyšlení stojí i fakt, že druhý den při bonitaci nestálo některým chovatelů za to, nechat vyfotografovat svého chovného psa či fenu pro klubovou databázi. Vždyť je to i reklama a prezentace jejich chovatelské stanice, popřípadě plemeníka. Záměrem je, aby v seznamu chovných jedinců na webových stránkách NFK nebyly jen bonitační údaje, ale také fotodokumentace každého chovného jedince.
Ale co ! Zvládli to jiní, zvládneme to i my. Je hezký pohled na krásná zvířata, navíc dobře předvedená. A proto bych chtěl popřát všem, kteří se zúčastnili této výstavy další úspěchy na těch dalších a hromadu radostných zážitků s našimi Novofundlanďany!
Tomáš Kolátor
