„Zase jedeš do Dobřan? Drž nám tam místo na psychině!", škádlí mě holky v práci. Ony totiž nevědí to, co já:že když přejedou most a dají se do prava směrem na Lhotu, přijedou k jednomu cvičáku. Ten se,díky Bohoušovi Matuchovi, už po mnoho let stává vždy na jeden týden v červenci naším domovem.
S Mirkem,Bertíkem a Arani přijíždíme do Dobřan v sobotu kolem poledne. Rychle stavíme stan pod naším stromem a Milan Čermák čepuje Mirkovi první pivo. Já beru psy a jdu venčit na louku pod cvičákem. Arani i Bertík radostně prozkoumávají okolí a nenápadně mizí ve strouze. Ani moje hubování, ani pamlsky, které jim velkoryse nabízím,je neodradí od voňavé koupele. Dokonale obaleni smrdutým humusem nakonec přece jen přibíhají a těsně vedle mně se oklepávají. V neděli si ještě užíváme sladkého nicnedělání a od pondělka začíná výcvik. Čas nás totiž tlačí - v pátek jsou zkoušky z výkonu. A tak každý den vstáváme kolem šesté,venčíme a v sedm hodin již jsme připraveni k nácviku stop.V devět nastupují na plac štěňátka pod vedením Markéty Kubištové a od deseti do oběda cvičíme s Petrem Šimkem my pokročilí a zkouškaři. Po obědě je volno a v podvečer přijíždí figurant. Jedno odpoledne věnujeme my, děvčata, nakupování. Pán v chovatelkách nás vítá jako staré známé,poptá se, jak se nám celý rok vedlo, co pejsci a v duchu přemýšlí, zda má vše potřebné na skladě. Loni šly na dračku stopovačky, co to bude letos?
Každý večer posedíme u dobrého jídla a pití a stihneme oslavit i několik životních jubileí - hlavními aktéry byli Jiřina Jandová a manželé Šimkovi.
Je tu pátek,den zkoušek. V půl sedmé jsme nastoupeni před panem rozhodčím.Ten se s každým z nás přivítá a popřeje nám hodně štěstí. Jako první nastupujeme my dvě s Arani. Jestliže se v průběhu týdne zdálo,že bychom mohly uspět, v pátek je vše jinak. Arča se rozhodla, že na většinu povelů zůstane pro jistotu stát, aby něco nezkazila. Moje nervozita a Arčino postávání vykonaly své. Proškobrtaly jsme se zkouškou a i přes veškerou shovívavost byl verdikt pana rozhodčího neúprosný-neuspěly jsme. Co naplat, máme co dohánět. Arani vesele odcapala ke stanu za Bertíkem a já už jako divák sleduji práci ostatních a držím jim palce.
V pátek odpoledne jdeme s pejsky do města.Naše kroky vedou do Modré hvězdy. Pánové si dávají pivo /a že tu mají velký výběr/ a dámy většinou zůstávají u kávy a zmrzlinového poháru. Někteří neodolají a vybírají si z bohatého jídelního lístku něco na zub. Nakonec jsme se dozvěděli,že jsme tímto příjemným způsobem oslavili kulatiny Miloše Kesla.
V sobotu, za velikého lijáku,probíhá bonitace a svod štěňátek. Po obědě si trochu zaschůzujeme, zhodnotíme uplynulé období a připomeneme si, co nás ještě čeká do konce roku. Mezitím už dobrovolníci v čele s Radkem Matuchou opékají selátko. Mlsně chodíme kolem a trpělivě čekáme na první příděly křupavé kůže a vynikajícího masa. Mám trochu starost o svůj zlobivý žlučník, ale přece nebudu celý večer o chlebu a čaji, když je na stole tolik lahůdek. Vezmu si Febichol a jdu hodovat.
A je tu neděle, tábor končí. Balíme stany a postáváme nad hromadami věcí, které za týden nabyly na objemu a nevejdou se do tašek. Pak už zbývá jen vše uklidit, aby další táborníci, kteří přijedou po nás, našli cvičák v pořádku. Po obědě si ještě dáme kávu, rychle si dopovíme, co jsme si za celý týden nestihli říct a nastává loučení. Ale vždyť my se přece loučit nemusíme! Za necelý měsíc se totiž uvidíme v Hostouni. Tak nashledanou.
Radka Víchová
