Zima, občas déšť, studený vítr - počasí, že by ani psa ven nevyhnal...

Mě s paničkou to ale ven hnalo. Nejdřív jsme vyrazily na Rozkoš a týden poté do Stuttgartu, oba výlety se moc vyvedly a tak se s Vámi musím podělit o zážitky.

Na Rozkoši jsem bydlela v chatě s Matildou a Indym. Jsou to sice psi o něco starší a rozumnější, ale i tak jsem se s nimi moc bavila. Hlavně se mi líbil Indy – má super metody na to, jak dostat víc žrádla, než kolik nám dají naše paničky. Povedlo se mu sebrat ze stolu rohlík, stáhnout si na zem housku, co byla na lednici a oblízat citrón, co byl na kuchyňské lince. Ten jsem mu teda moc nezáviděla, ale nějaký z těchto triků určitě časem zkusím doma, až to bude panička nejmíň čekat. Nejvíc jsem se těšila na vodu, tu já ráda, ale nakonec jsem si na koupání musela počkat do Stuttgartu. Na co ale rozhodně ještě dlouho nezapomenu, byly schody do patra v chatce. Nějakým způsobem se mi podařilo vylézt nahoru, ale pak nastal problém – jak se dostanu dolů? Panička mě přemlouvala a slibovala hory doly, abych to zkusila, ale já už ji mám prokouklou a vím, že občas mi pěkně kecá, aby dosáhla toho, že udělám, co chce. Pche, na to jí neskočím, usmyslela jsem si, že prostě počkám, až jí dojde trpělivost a s úpěnlivým kňučením jsem čekala, až pro mě dojde a snese mě dolů (což možná nebyl úplně nejlepší nápad, protože ještě pár kilo a budeme vážit stejně ... ). S čím jsem ovšem nepočítala, byla Markéta, která mě najednou chytla, položila do půlky schodů a mě nezbylo nic jiného, než teda jít na zem za paničkou.

Další týden jsme jely do Stuttgartu. Cesta byla dloooouhá a já se mačkala v autě s Lordem, který je můj starší polobrácha, (od toho se taky mám ještě dost co učit, co se týče jídla, podařilo se mu cestou ukořistit kus špeku, sice mu ho po chvíli sebraly, ale i tak jsem mu záviděla). Když jsme dorazily, tak jsem obhlídla situaci, párkrát si štěkla a šla hrdě k bazénu, ale když jsem vylezla nahoru a viděla, že budu do té vody muset skočit, tak jsem házela na paničku prosebný pohledy vyjadřující „Prosím tě, pojedeme domů, plavat můžu i v rybníku, prosím!“. Bohužel má asi delší vedení a vůbec jí to nedošlo, takže jsem nakonec pro aport opravdu musela skočit. Nakonec to nebylo úplně špatný. Vlastně mě to docela začalo bavit. Už se moc těším na příští rok, musíme určitě jet znovu. Jen se mi moc nelíbilo, když mě posadily do člunu a odvážely od paničky. Ta pak říkala, že jsem prý měla výraz, jak když si jedu pro smrt, ale já jsem se vážně bála, že mi třeba uteče. Moc jsme si to užily a myslím, že to můžu říct za všechny zúčastněné pejsky.

Haf haf

Marianne od Trojské skály & Katka Havelková