Abychom stále jen nečetli a neposlouchali kritiku, že psi z českého chovu nemají šanci obstát na výstavách mezinárodního charakteru v zemích na západ od naší republiky, rozhodli jsme se po výstavách v rakouském Welsu absolvovat nějakou tu výstavu v Německu. Chtěli jsme tak spojit i příjemné s užitečným. Pár kilometrů od Frankfurtu se totiž narodilo 9 malých mrňousů. Jsou to potomci našeho Fabbyho a Angeliny Bär vom Wildpark. Protože IHA Giessen byla v termínu, kdy stáří 3 kluků a 6 holčiček bylo zrovna 4 týdny a Giessen byl potom již jen asi 100 km vzdálen od chovatelů Kerstin a Klause Jakob, rozhodnutí nebylo příliš těžké. V pátek večer ukážeme Fabbymu dětičky, shledá se s Angelinou, my lidé trochu poklábosíme ( pokud mi to chatrná němčina dovolí ), my přespíme a druhý den ráno vyrazíme na výstavu. A jak jsme to naplánovali, tak taky uskutečnili.
V pátek 28. května ráno jsme naložili Fabbyho a vyrazili na cestu. Byla před námi štreka přes celé Česko a notný kus Německa. Jenom do Niederhausenu to bylo zhruba 940 km. Naštěstí prakticky vše po dálnici mimo krátkého úseku za Nový Jičín. Cesta probíhala vcelku dobře i přes to že byl pátek. Střídali jsme se za volantem s Luckou a několika zastávkách jsme zvládli jízdu po naší „ kvalitou vyhlášené dálnici“ až na Rozvadov. Po malém občerstvení a drobném nákupu za kačky jsem se já zakousl do německého úseku cesty. Nebudu zastírat, že povrch německých dálnic byl přece jen podstatně lepší. Stará Kia se najednou přestala klepat a vůbec mi nechyběla naše „roleta“.Zbývajících přibližně 390 km bylo velmi pohodlných. Nebylo třeba hlídat tachometr, jenom značky s příkazem snížené rychlosti. Jen poměrně časté výluky, ale vždy jízda ve dvou pruzích. Hodně silničních staveb i v době hospodářské krize. Kolem 8 hodiny, po půlhodinovém šourání se systémem jednička, neutrál, brzda, kvůli havárce před Niederhausenem, jsme konečně dorazili na místo. Přívítání bylo veliké a to jak nás lidí, tak psích manželů, kterým dokonale sekundovala babička Niké. Ta se navíc jala velmi vehementně o Fabbyho zajímat, až ji Angelina musela hodně často důrazně upozorňovat na skutečnost, že Fabby je jen její chlap! Bylo to velmi komické, jak ji nestále štěkotem dávala najevo svou nevoli, ale přesto si Niké nenechala ujít žádnou příležitost, aby se nepokoušela ho znovu a znovu svádět. Jen Fabby byl, mírně řečeno , velice zaskočen, že se na něj naráz vrhly 2 ženský a nedaly mu pokoj. Jenom vyvalil svý oči jako knedlíky a málem nevěděl co si počít. Tak jako každý mužský, když se na něj vrhnou 2 baby najednou! Pomazlili jsme se samozřejmě s Fabelinas ( takto je chovatelka pojmenovala spojením slabik jmen obou rodičů ) a byli jsme příjemně překvapeni úžasnou péčí paní chovatelky. Strávili jsme několik příjemných hodin ve společnosti milých přátel a štěňátek. Potom jsme se uložili v malebném nedalekém penzionu ke spánku. Chtěli jsme být odpočatí, vždyť jsme strávili na cestě 11 hodin a Fabby měl té cesty a navíc vzrušení ze dvou ženskejch taky plné „ kecky“. Lehnul a chrápal jako zabitý. Ráno, po lehké úpravě zevnějšku našeho silně pomačkaného, pocuchaného a zváleného psa, jsme vyrazili na cestu do Giessenu. Na výstaviště jsme dorazili jen po drobných orientačních problémech. Byly to podobné výstavní haly, které známe i z našich veletržních výstavišť. Nic co by se vymykalo praxi u nás. Ale přece jen jsme zažili určitá překvapení. Jedním z prvních byla skutečnost, že jsme byli v širokém okruhu snad jediní, kteří měli stůl na česání. Dnes ho vozíme automaticky také hlavně pro své pohodlí. Mimo česání psa, který na něm rád bez násilí pobývá, nám to umožňuje vzhledem k problematickým páteřím trochu pohodlí, a tak nemusíme mít věci a občerstvení na zemi nebo na klíně. Ale opravdu jsme byli bílou vránou. Tedy žádné šibenice, na kterých je smutný funďa čekající až všechny jeho chlupy budou mít náležitou délku a tvar.Vystavovatelé volně postávali nebo posedávali se svými miláčky na stoličkách, mnohdy i na dekách na zemi, Jenom pár psů bylo v transportních klecích s potahy.Vůbec se nikdo nezabýval nějakou výraznou úpravou srsti. Neviděl jsem jediný fukar v našem pavilonu a až na jednu výjimku také žádné spreje, žádná tužidla. Jen hřeben , kartáč a šup do kruhu. Žádné výrazné zástřihy, žádné napařování srsti, žádné mokré ručníky s vyfoukáním, žádné načesané ofinky, prostě snad na 2 vyjímky normální fundláci. Vyčesaní, čistí, jen lehce upravení, zachovávající si charakter plemene. Všichni byli paní rozhodčí důkladně prohmatáni ve všech partiích, poté posouzeni a oceněni.
Fabricius se dobře předvedl jak v postoji , tak v pohybu , dostal ocenění V1, Anw. Dt. Ch. VDH (CAC), Res.CACIB a my se tak mohli vydat na dlouhou zpáteční cestu. Pár menších zastávek, jedna delší na Rozvadově, kde jsme zase uslyšeli češtinu a kolem půlnoci jsme dorazili domů, kde nás u vrátek s velkou láskou přivítal Darés. Byli jsme hodně unavení, ale spokojení, že jsme obstáli se ctí. Rozhodně jsme se na cizím „hřišti“ neztratili. Sice nám tentokrát nebyl souzen zahraniční CACIB, ale snad příště.
