Často se nás lidi ptají: "Poraďte, jak vybrat štěně!" Je mnoho způsobů, či spíše návodů a rad, jak vybrat štěně, jak brát to či ono v potaz. Nadarmo se však neříká: "Šedivá je všechna teorie, ale zelený je strom života." Nejinak tomu bylo i u nás. Zde je těch několik, které nám výrazně utkvěly v paměti, respektive nás výrazně ovlivnily. Dalo by se říci klíčové okamžiky nebo osudová setkání. Říkejte tomu jak chcete.

Vypravování první:

Chtěli jsme štěně Novofundlanďana. Já jsem chtěl fenu, moje žena zase psa, a i když ona tvrdí, že to bylo obráceně, je to v podstatě jedno. Prostě nám chyběl pes a měl to být Novofundlandský pes. Vzhledem k tomu, že mezi lidmi se nic neutají, tak na naší vesnici se to rozneslo. Říkám-li vesnici, myslím tím, že rozhraní Libně a Tróje takovou vesnicí, kterou město obešlo, opravdu je. Dostali jsme vzkaz, že chceme-li štěně máme zajít ke slečnám Štědrým, které držely Novofundláky celý život. Mohly si totiž zrovna v té době vybrat štěně za krytí po jejich psovi Baronovi Kralický Sněžník.

První fena pocházela ze Mšece u Rakovníka, kde byla chovatelská stanice "z Kornhausu" pana Stehlíka. Byl takový dobrosrdečný sedlák a ne nadarmo se jmenoval Dobroslav. Když jsme přijeli, paní Stehlíková právě podojila krávu, ještě teplé mléko přecedila přes plenu do misky a rázem se seběhla kopa štěňat. Tedy několik psů a jedna fena. "Jestli chcete psa, můžete si ještě vybrat, ale fena je tu pouze jedna," pravil pan Stehlík a dodal: "Mohu-li Vám radit, vezměte si fenku! Jste mladí a budete chtít chovat." A tak jsme získali Besinku. Tedy v té době Besinku, jinak byla Besie a byla to silná statná kostnatá fena, mající v dospělosti kohoutkovou výšku 71cm, ale to u té chlupaté koule ještě nikdo nevěděl, i když podle jejího hromotluckého otce, Barona se dalo ledacos tušit. Ale co my jsme tenkrát věděli o chovu a genetice? Zhola nic! Jinak máma to byla vynikající a její povaha byla povaha snů. Vždyť také byla první!

Vypravování druhé:

V 80. letech jsme mělo po Waldovi nádherný vrh "O". Bylo v něm 6 fen - jedna hezčí než druhá. Stále jsem si nemohl vybrat a tak, poněkud zpupně povídám: "Zopakujeme to a vyberu si až v příštím vrhu!" Nebylo žádné vybírací příště. Narodilo se pouze jedno štěně. Byla to zaplať Pán Bůh fena a měla neuvěřitelnou vůli k životu. Proto jsme ji nazvali Ramba. Byla také vynikající i když věhlasu svých sester z vrhu "O" nedosáhla. V tom vrhu bylo několik národních šampiónů a jeden Inter. Ostatně Champ. ČR Ondra v majetku manželů Kolaříkových byla ve své době pojem.

Vypravování předposlední:

Ačkoliv jsme v roce 2000 Novofundlanďany chovali již 30 let, a dopracovali se, alespoň z našeho pohledu, ke špičkovým fenám jak co se týče exteriéru, tak i povahy, najednou nebyl pokračovatel. Dílem kvůli podnikání, díky kterému jsme na chov neměli čas ani myšlenky a také, že jsme přišli o "psí babičku", tedy mojí mámu, která opečovala doma vše živé i neživé, když jsme byli v práci. ("To se Vám to chová, když máte babičku!", říkávali závistivci.) Snažili jsme se tedy jen zachovat kontinuitu vlastního chovu, ale vypadalo to, že i to jsme jaksi propásli. Alespoň to tak vypadalo. Zuzka byla již přestárlá a její dcera Asta byla již víc než 6-ti letá a ještě neměla štěňata. Její příliš dobrá výživná kondice dávala stále méně a méně nadějí, že by se to mohlo změnit. Rozhodli jsme se proto, že začneme znovu od začátku. Sice bohatší o 30 let zkušeností, ale přeci jen od nuly. Tedy, že si koupíme štěně. Když jsme se porozhlédli kolem, domácí psi, vzhledem ke způsobu vedení, či spíše nevedení chovu, v nás nebudili mnoho nadšení. Proč? Protože bylo vidět převážně dva extrémy, ale žádný vyrovnaný střed. Na jedné straně psi sice zdraví a ušlechtilí, ale jemní v typu i v kostře. Na druhé straně "módní trendy" lymfatických, sice mohutných, ale hrubých, v typu však připomínajících spíše mastify. Zkrátka psi postrádající ušlechtilost psů z dob, kdy komerce ještě nebyla králem a peníze jejím hlavním zaklínadlem. Museli jsme se tedy porozhlédnout jinde. Naše volba padla na chovatelskou stanici v. Luxemburg manželů Brockerových. Z našeho tehdejšího pohledu jedna ze starých evropských stanic, kde typ a zdraví byly v rovnováze a která dosáhla mnoha chovatelských i výstavních úspěchů a dala základ mnoha šampiónům. Ostatně měli jsme s ní své zkušenosti. Gráfa v. Luxemburg jsme "objevili" pro český chov jako první ještě v dobách totalitních a dal vzniknout i naší mezinárodní šampiónce.

Věděli jsme co chceme. Z celkového pohledu na tehdejší český chov bylo třeba vylepšit nejen typ hlavy, ale zejména zesílit kostru a od subtilních fen toho dosáhnete stěží.

Přitom jsme ale nechtěli ztratit ušlechtilost a elegantní pohyb. A především zachovat hlavně zdraví, hlavně zdraví... Vždyť, co je platný sebekrásnější pes, chybí-li životaschopnost.

Zvedl jsem telefon a Christiane mi sdělila, že se zrovna chystá opakovat jedno krytí, které se jí osvědčilo a že fenu, pokud se narodí, můžeme mít. Slovo dalo slovo a na jaře jsme jeli do Lucemburska.

Při příjezdu nás uvítala smečka štěňat, ale jedno se k nám, resp. ke mně, obzvláště mělo. Vrhlo se mi na nohavici a botu, i tkaničky rozvázalo, no zkrátka vybralo si nás. To bylo sice sympatické, ale my jsme si chtěli sami vybrat. Vždyť se mělo prakticky jednat o znovu založení našeho chovu. Dva dny jsme vybírali, hodnotili, přebírali, až jsme se dopracovali k té "správné" feně. A světe div se, byla to právě ta samá, co si v prvních minutách po našem příjezdu, vybrala ona nás. Ne nadarmo se říká, že: "Ženě se líbí muž a on si ji potom vybere". Je vidět, že to může platit i psů, resp. fen.

V ten okamžik ale nastal problém. Tu samou fenu měl vyhlédnutou i Christiane a chtěla si ji pro svůj chov ponechat. Inu, ne nadarmo je také rozhodčí. Stálo nás to proto ještě jeden den přemlouvání navíc, ale nakonec se nechala chovatelka oblomit. Přidala jí alespoň na památku druhé jméno Chrissi. To jako Christiane a tak jméno Kristýna už jí zůstalo.

Co k tomu dodat? Naše, jak s oblibou říkám, těžkotonážní Kristýna vyrostla v extrémně silnou fenu, přesto si zachovávající svou eleganci. Rychle dosáhla českého junior šampióna, ale na českého šampióna už ji nezbyl ani čas ani fi gura. Stala se skutečně tím, co se od ní očekávalo. Mohutnou chovnou fenou s vynikající povahou, předávající dál svoje schopnosti zděděné po předcích a je jedním z pilířů našeho chovu.

A co Asta?

Chtěli jsme pro ni psa s dynamickým pohybem, který by byl nejen negativní z hlediska dysplasie, ale u něhož by bylo na první pohled patrné, že zadek je motor psa. Když se konečně se narodila štěňata, bohužel byli to pouze 3 psi a tak jsme vzdali. Ona však ne. Světe div se. V 7 letech měla nečekaně vrh 6 - ti štěňat, (5 psů a 1 fena), takže nám již tradičně ušetřila výběr a byli jsme vůbec rádi, že máme „vlastní" pokračovatelku v 7. generaci od Trojské skály C‘Astu. Nebylo to zdaleka poprvé, kdy jsme s vděkem vzali, co Pán nadělil. A že se vyvedla a dotáhla to na šampiónku? No asi cítila zodpovědnost vůči svým předkům, když už na to byla sama. A pak se řekne: "Vyberte si štěně!"

A že jste nepochopili, co jsem tím vším chtěl říct? Výběr nezačíná u 7 - týdenních štěňat, ale daleko, daleko dřív. A je dobré, je-li přitom na co, nebo na koho navázat, případně z čeho vycházet. Chce to i trochu pokory, úcty, respektive uznání a pochopení práce těch, co to dělali mnoho let před náma a výsledek se dostaví.