Od malička jsem měla ráda zvířata. Babička měla křížence německého ovčáka a k němu vždy několik koček. Strašně ráda jsem k ní jezdila na prázdniny. Její sousedi měli fenku, která mívala štěňata. To jsem potom byla ve svém živlu. Ale pak nanestěstí skončily mé bezstarostné prázdniny a doma jsem měla striktně zakázáno sahat na všechny psy, které jsem potkala, ale já jsem to stejně nedodržovala. Není proto divu, že jsem toužebně chtěla, ať už k narozeninám nebo na vánoce, svého vlastního psa. Vždycky jsem však dostávala jenom toho plyšového, případně nějakou knížku o psech. Rodiče pro psa zrovna nehorovali. Jelikož však bydlím v Ostravě a navíc ještě v paneláku, moc možností jsem neviděla. A tak jsem nejdříve venčila sousedům roztomilého, ale trochu nevycválaného foxteriéra. Později mi další sousedé svěřovali mladou fenu německého ovčáka s hezkým jménem Tora...

{nomultithumb}

Můj začátek

Od malička jsem měla ráda zvířata. Babička měla křížence německého ovčáka a k němu vždy několik koček. Strašně ráda jsem k ní jezdila na prázdniny. Její sousedi měli fenku, která mívala štěňata. To jsem potom byla ve svém živlu. Ale pak nanestěstí skončily mé bezstarostné prázdniny a doma jsem měla striktně zakázáno sahat na všechny psy, které jsem potkala, ale já jsem to stejně nedodržovala. Není proto divu, že jsem toužebně chtěla, ať už k narozeninám nebo na vánoce, svého vlastního psa. Vždycky jsem však dostávala jenom toho plyšového, případně nějakou knížku o psech. Rodiče pro psa zrovna nehorovali. Jelikož však bydlím v Ostravě a navíc ještě v paneláku, moc možností jsem neviděla. A tak jsem nejdříve venčila sousedům roztomilého, ale trochu nevycválaného foxteriéra. Později mi další sousedé svěřovali mladou fenu německého ovčáka s hezkým jménem Tora. Byla bezvadná, měla, i přes svoje mládí, přímo ukázkové přivolání. I základní poslušnost zvládala celkem bez problémů. Bohužel, její majitelka měla velmi špatný zvyk, pravděpodobně zapříčiněný její vlastní pohodlností. Venčila ji prostě tak, že ji jednoduše vypustila z domu (bydleli totiž v přízemí). A milá Tora, když se dostatečně vyběhala a vyvenčila bez dozoru, jednoduše zaškrábala na dveře a oni ji jen vpustili dovnitř. Snad proto se stalo, že se Tora ztratila v necelých devíti měsících. Byla navíc hodně důvěřivá k lidem a snad i to se jí stalo osudným.

Nemohu vynechat ani nádherného německého ovčáka, jménem Astor, kterého měl můj strýc. Ten pes mně velice miloval. Co my jsme se spolu navyváděli skopičin! A když jsem k nim šla na návštěvu, strýc i teta už dávno věděli, že jsem to já kdo přichází, a to jsem byla ještě hodně daleko. Astor mě však svým šestým smyslem a dokonalým čichem poznal a začal radostně poštěkávat a kňučet. Jen veliká škoda, že nebydleli blíž. Asi bych měla báječného kamaráda.

GAPA z Avalonu (o. Illary od Trojské skály + m. Bety z Avalonu)

Pak si kolegyně od mamky z práce pořídila prvního novofundlanďana v mém životě. Byla to fena a jmenovala se Gapa z Avalonu a narodila se v září roku 1981. Byla jsem se na ni podívat hned druhý den, co si ji přivezli. Z domu se vykulil malý chlupatý medvídek, takový černý plyšák, ale co bylo hlavní, byl živý!! A od této chvíle jsem byla prostě navždy ztracená! Její panička mně požádala, abych ji dala alespoň základní výcvik. A tak jsem s ní začala chodit na cvičák. Gapa byla povahově dost nevyrovnaná, při každé situaci, která se ji nelíbila, dost hystericky ječela. Něco ji naučit byl pro mě dost veliký oříšek (snad to byl možná důsledek i tak trochu daň mé nezkušenosti). Ale, však to jistě všichni znáte! Na prvním novofundlanďanovi se teprve učíte.

Když jsem ji například uvázala u obchodu, lidi, to byl takový řev, jako by ji vráželi kudlu mezi žebra!! A to jsem musela za každou cenu odbourat. Vešla jsem do obchodu - řev. Tak tedy rychle ven, fenu seřvat, povel "lehni - zůstaň" a tak jsem to opakovala důsledně až do té doby, než úplně řvát zapomněla, jak už byla zblblá. Pochválila jsem ji a asi ji najednou svitlo, že má být prostě zticha. Že se to tak patří a že tak to je správně! Ale řeknu vám, že měla výdrž!

A tak jsem přišla na základní pravdu, že to chce při výcviku prostě přemýšlet. Když to nejde jedním způsobem, tak to půjde jinak! Nakonec celkem uměla základní poslušnost, ale mělo to zapeklitý háček. Poslouchala jenom mně, čímž jsem vlastně nesplnila úkol zadaný majitelkou. Bohužel jsem, nad to všechno, na ni neměla tolik času, kolik bych potřebovala a kolik bych si i já sama přála. Byla jsem na učňáku v Luhačovicích a tak jsem s ní byla jen podle toho, jestli jsem měla školu nebo praxi. Ta naštěstí byla alespoň v Ostravě.

Gapa bývala však také často nemocná. I to ovlivňovalo můj přístup k ní, jelikož jsem měla tendenci ji spíše neúměrně rozmazlovat. Nejdříve dostala parvovirózu (tehdy, dnes už málokdo ví, neexistovalo očkování, jež je dnes naprosto běžné), potom slabý infekční zánět jater (nebyla očkovaná právě vzhledem k nemoci). Když už se zdálo, že je snad ze všeho venku, dostala zánět kloubů a to byla i poslední kapka pro její majitele. Nechtěli už dál hradit veterinární ošetření a nechali ji prostě utratit (r. 1982)! Ten den jsem jela zrovna na praxi, nastoupila jsem do tramvaje a tam byla Gapa. Zrovna s ní majitelé jeli k veterináři. A tak jsem ji ještě něžně podrbala a to bylo, aniž bych to věděla, naposledy.

A současně to byla poslední kapka i pro mně. Skálopevně jsem se rozhodla, že již nikomu cvičit psa nebudu a jestli to jen trochu půjde, pořídím si svého vlastního fundláka, abych si mohla o něm i o jeho osudu rozhodovat vždycky jenom já sama.

Gapa sice žila velmi krátce, obrečela jsem jí, ale byla pro mě něco jako osudová fenka tohoto krásného a ušlechtilého plemene. Hlavně její zásluhou jsem byla na zakládající schůzi Severomoravského novofundlandského klubu na jaře 1982. Majitelům Gapy přišla pozvánka, ale oni nechtěli jít a tak ji dali mně.Tam jsem se seznámila s bezvadnou partou lidí, hlavně stejně postižených novofundlandským psem. A taky jsem chodila na cvičák, kde byli taky bezva lidičky. A tam jsem se také seznámila s mou dlouholetou kamarádkou Libou.

ALYS Šalokim (nar. 25.2.1983, o. Caro Manta + m. Lessy Severní dvůr)

Alias Arys, Arin, Ája (na vše slyšel) - taky pan profesor (jak mu přezdívali v SmNFK) - tvářil se jako nějaký filosof Dostala jsem ho konečně k těm narozeninám a to od rodičů (i když jsem je měla o půl roku později) na velkou přímluvu tatínkova kolegy z práce. Já sama jsem si ho tehdy rozhodně nemohla dovolit zaplatit.

Domluvila jsem se s majiteli Gapy, že si ho k nim můžu dát, protože oni už psa nechtěli. Tehdy to sice vyhovovalo oběma stranám, ale po roce naneštěstí vše, jak už to bývá, přestalo fungovat. Pan domácí začal mít nesmyslné požadavky. Tehdy mi pomohla kamarádka, která zařídila u svého strýce, že toho svého funďu můžu dát k němu.

Po velmi hysterické feně jsem teď najednou měla naprosto chápavého psa, který už ve třech měsících uměl povely jako "k noze, sedni, lehni, vstaň, štěkej" a to stačilo jen ukázat, co po něm chci! A on to udělal!

Byla jsem z něho prostě, lidově řečeno "na větvi". Ovšem až do jeho puberty. To dělal, že všechno zapomněl a zkoušel, co všechno si vlastně může ke mně dovolit. A tak jsme si museli jednou provždy vyjasnit, kdo vlastně bude koho poslouchat! A od té doby s ním nebyl problém, uznal mně jako vůdce smečky na věky. Poslechl dokonce, i když se mu do toho dvakrát nechtělo, jen s trochu delší prodlevou. Možná i proto, že mi chtěl tak trochu udělat radost, což je vlastnost, daná povahou těchto nádherných zvířat. Hráli jsme takovou hru, kdo z koho.

V půl roce jsem zjistila, že Arin má předkus, takže nemůže ani do chovu, ani na výstavy, a tak jsme si to jednoduše vykompenzovali výcvikem. V té době se dělaly svazarmovské zkoušky, stačila jedna a pes byl tím pádem osvobozen od poplatků, což byla také určitá forma motivace, jelikož jsem neměla peněz nikdy nazbyt. Na cvičák chodil Arin hrozně rád a je to pro mne vlastně dodnes záhada. Byl totiž hrozně líný a vždycky uvažoval, jak všechno udělat co nejjednodušeji. Ale na druhé straně vždy věděl, že teď je neděle ráno a to je ten čas práce a plnění povinností. To potom i výjimečně pohnul kostrou. Možná se taky těšil, že zase dá někomu do budky a ukáže, že jenom on je tam ten největší.

Byla tam bezvadná parta lidí a všichni se snažili dostat ze psa ten nejlepší výkon. Já samozřejmě taky. Navíc si mně tam, jako snad na každém cvičáku, kde se objevil fundlák, dobírali, co že tam chci dělat s tou zdechlinou. Ta přeci zkoušky z výkonu nikdy v životě neudělá! I řekla jsem si, že jim teda něco ukážu a tu zdechlinu jim pořádně osladím. Zdravě jsme se s Arinem naštvali a složili jsme zkoušky ZM i ZVV1.

Nevím, jestli se můžu pochlubit, mnozí jste dopadli možná stejně, ale na obou zkouškách byl nejlepší v poslušnosti (ZM - 48 bodů z 50 možných a na ZVV1 ze 100 možných bodů měl 93). Byl by i dobrý na stopě, kdybych mu tu stopu nekazila já (nepamatuji si, kudy jsem vlastně šla!?). Na ZVV1 mně rozhodčí dokonce seřval, přikázal mi, abych psa pustila na volno a ono ejhle, pes stopu nejen dokončil sám, ale i perfektně zalehl předmět. Udělal to tím pádem s odřenýma ušima. Nebyl moc dobrý obranář, neměl silný zákus (prostě fl egmatický fundlák). Do těch dvou let to ještě šlo, protože to vše bral jen jako hru, ale pak si přestal hrát a byl problém. Zato byl ale velmi dobrý na revíru. Trochu sice nechápal, proč má běhat kolem zástěn, když už přesně věděl, kde ten figurant je. Vyštěkání měl přímo špičkové, štěkal třeba i pět minut, dokud jsem mu nedala jiný povel. Ale na zkouškách ZVV1 se mi také stalo, že na revíru před námi byla nějaká hodně voňavá fena, která navíc moc dobře nerevírovala a milý Arin si to jednoduše špacíroval hezky v jejich stopách. A tak to nebylo nic moc slavného. Tehdy jsem si řekla, že ta zkouška je asi v pytli, protože zákus do rukávu neměl nic moc. Asi ale viděl to zklamání v mém obličeji a vypnul se k tak heroickému výkonu, že seknul o zem s figurantem i s jeho rukávem! To už se mu ale nikdy později nepodařilo. A tak jsme zkoušku přece jen udělali.

Aris byl hrozný rváč. Byl poměrně dominantní vůči všem velkým psům. Bylo velmi obtížné ho naučit, aby aspoň rvačky nezačínal, ale časem se to povedlo. Když jsme potom byli na nějaké akci klubu, mohl být na volno (vodítko dokonce nesnášel, to bylo totiž pod jeho důstojnost). A i když jsem ho někde odložila, mohl projít okolo i úhlavní nepřítel, on přesto zůstal ležet. Jinak byl hrozný flegmatik. Znáte to. Dáte povel, pes chvíli dumá, jestli se mu vyplatí poslechnout, ověří si, jestli máte aspoň piškoty. To prostě není ta okamžitá reakce. Taky přemýšlel, jak daný povel provést co nejjednodušeji. Třeba, když měl skočit přes potůček, rozhlédnul se a klidně ho přešel po lávce. A to po mně koukal, že jsem nějaká divná, když tam skáču jak nějaký kamzík. Hlavně neměl rád opakování toho samého povelu. Aport třeba donesl jen jednou, nanejvýš dvakrát (jako by říkal, že už to ukázal, že to umí a teď už to přece stačí). Opakování snesl pouze v případě, pokud to předtím nebylo správně. Naučil se bezvadně provádět cviky na první povel (nanejvýš na druhý povel, ale to už byla vyhrůžka), protože jako trest pro něj bylo právě to nepříjemné opakování. Výjimkou byly případy kdy se jednalo o skutečně vážnou věc, jako bylo předvedení výcviku na nějakém slavnostním dni, nebo pro děti, zkoušky z výkonu, atd.. Uměl potom dokonale hejbnout kostrou a to i bez, jindy tak oblíbených, piškotů. Byl tak trochu exhibicionista, miloval potlesk, a když bylo hodně diváků, tak to byl prostě absolutní jednička. Jelikož býval jediným fundlákem na cvičáku, tak ten úspěch u diváků měl rozhodně zaručen.

Naučil se i spoustu blbinek. Aportovat různé předměty (klíče, syrové vajíčko, hodinky, sklenici atd.). Když běžel a řekla jsem "mrtvý" - seknul sebou o zem a mohla jsem mu zvedat packy, převracet ho apod., a on se ani nehnul. Stačilo říct třeba " nedýchej" a on hned zavřel tlamu a hrál si na mrtvého psa (to bylo jeho excelentní číslo a navíc u diváků nesmírně oblíbené). Taky uměl rozeznávat předměty podle pachu (mezi cizími předměty) i podle významu slov (to byly většinou jeho vlastní věci a hračky). Téměř vždy přinesl ten správný předmět, který jsem po něm chtěla.

Měl naprosto fenomenální paměť. Pamatoval si třeba dům, ve kterém jsme byli dva roky zpátky na návštěvě a to jsme tam byli skutečně jenom jednou. Náhodou jsme šli kolem a on neomylně zamířil přímo tam. Já jsem se jen chvíli divila, kam to vlastně jde, ale pak mi zapnula i má paměť. To nemluvím o tom, že poznával i lidi, které viděl často jenom jednou. Pamatoval si naprosto přesně, kde zapomněl aport, taky uměl perfektně stahovat náhubek z hlavy a já jsem si toho kolikrát všimla až po půl kilometru cesty.

A stačilo říct: "Kde máš náhubek?" Bez jakéhokoliv hledání šel přesně na to místo, kde ho nechal a s lišáckým výrazem v očích mi ho donesl. Každý, kdo strávil kus života s těmito krásnými pejsky, mi určitě potvrdí, že právě jejich výborná paměť je zřejmě vrozená. Mají takzvaně trvalé návyky. Co se jednou, i když zdánlivě pomaleji naučí, to už jim nikdo do konce života z hlavy nevymaže. Jsou osobnostmi, jež mají svoji inteligenci, přemýšlejí a rozhodně nejsou tzv. driloví psi. Není jim vlastní slepá poslušnost, každou práci dělají víc pro radost svoji a svého pána.

Na druhé straně byla Arisova paměť do jisté míry i nevýhodou. Pokud se dostal do nějaké situace, která ho bolela nebo mu byla nepříjemná , většinou se to hodně těžko odbourávalo. Do veterinární ordinace zásadně "sáňkoval", dobrovolně tam nikdy chodit nechtěl. Na cvičáku se zradil na obraně, kdy fi gurant nešťastně Arina bouchnul klackem přes hlavu a byl s obranou konec. Navíc reagoval na každou hůl, o kterou se opírala nějaká babička. Na zkoušku ZVV2 jsme nacvičovali chůzi po žebříku, při které spadl jako pytel brambor. Nezvládl totiž přechod ze žebříku na kladinu. Sice se otřepal, ale byl to jednoduše konec. Náš výcvikář prohlásil, že to musíme zlomit. Zorganizoval do akce sedm lidí, čtyři drželi každý jednu tlapu a překládali mu ji po kladině, jeden tahal psa zepředu, druhý ho jistil zezadu a já slibovala Arinkovi hory doly. Prostě horor! Povedlo se. Pes sice prošel přes kladinu, ale co to bylo platné, když si zapamatoval, že s cizí pomocí to určitě půjde líp. Vždycky potom čekal na asistenci. A tak jsem to celé vzdala, jelikož jsem ta povaha, co nerada láme něco přes koleno (pokud to psovi nedělá radost, nemá cenu v tom pokračovat).

Navíc to nebyl ani žádný vodník. Jako malý se šel koupat do místní řeky, neodhadnul proud a ten ho pořádně přemlel přes kameny. Tehdy jsem si myslela, že je vše ztraceno, ale naštěstí vrozené instinkty ho neopustily. Je sice faktem, že do vody šel jen ve vážném případě (pokud tam spadl nějaký ten předmět nebo nedej bože já sama). Jestliže neměl skutečně silnou motivaci k zachraňování a chtěl jít jenom do vody, obvykle nejdřív ze břehu zkontroloval hloubku vody (normálně akceptoval vlnky nanejvýš po břicho). Stál na břehu, spustil jednu tlapku do vody a když se mu hloubka nezamlouvala, tak šel jinam. Když jsem se šla koupat já, hlídkoval na břehu, nechal mně plavat do určité vzdálenosti a potom vlítl do vody jako černé chlupaté torpédo a plaval tak dlouho kolem mě do kruhu, až jsem se ho musela chytit za kožich, načež mně on s pýchou a hlavně bezpečně doručil ke břehu. Ale do vody chodil také za klackem. Ten však měl určitou nevýhodu. Často byl ve vodě velmi špatně vidět. Tehdy mi přišel k dobru tzv. "suchý" výcvik revíru. Úspěšně jsem ho tak mohla navigovat pouhými povely "vlevo, vpravo, zpět a vpřed". V této bohulibé činnosti, jako bylo "zachraňování tonoucích klacků" byl nezřídka tak důsledný, že nastaly i určité komplikace. Pokud mu toho dřevěného utopence vzal proud, musela jsem ho ošidit nenápadným hozením jiného klacku, protože bych ho z té vody asi těžko dostávala.

Musím říct, k velké ostudě Arise, že kamarádka měla německou ovčandu Pellu a ta byla ve vodě pečená - vařená. Byla dalekou větší milovnicí vody než on. On toho ale náležitě zneužíval, protože ona se vrhla za aportem do vody a on v poklidu čekal na břehu, až ho donese. Když se na břehu třepala, on jí ho ukradl a důležitě donesl (on na to má přece pomocné psy!!!). Bylo to opět jeho jednoduché řešení.

Měl jen dvě vlastnosti, které se mi nelíbily:

1/ Byl od štěňátka velmi špatný jedlík. Taky podle toho v dospělosti vypadal. Měl sice 72 cm v kohoutku, ale váhu pouhých 50 kg. Lidé mi, jeden přes druhého, radili různá "moudra" jak na něho vyzrát. Jednou, že mu mám po patnácti minutách vzít žrádlo, jindy, že když teda nesežere, mám to klidně dát nějakému jinému psovi a dát mu hladovku, případně ho krmit s jiným psem zároveň. Ale jemu to bylo srdečně jedno. Klidně si nežral čtyři dny, pak snědl záchovnou dávku a pak opět nastal problém do něho alespoň něco dostat. Z misky vytahoval maso předníma zubama a důkladně ho otřepal od přílohy. Pak ho teprve snědl. Zbytek se dal většinou slepicím.

Zkoušela jsem mu měnit žrádlo, to samozřejmě taky nepomohlo. Řeknu vám, že pes, který nežere, vyjde někdy dráž, než ten, který by snědl "slona".A navíc toho vyhozeného žrádla, toho mi bylo opravdu líto. Jediné, co nikdy neodmítl byly piškoty. Uměl, tím pádem, přímo vzorově odmítání potravy. Když mu někdo cizí chtěl něco dát, neměl absolutně šanci. Jedině ty piškoty, ale stačilo, když jsem sykla a klidně ten piškot vyplivl. Když jsem byla hodně frustrovaná, chodila jsem se dívat na Pellu nebo na Enndyho, jak rychle žerou, mnohdy Arisovo žrádlo tak skončilo u nich.

Dalším velkým problémem bylo do něho dostat jakékoliv tablety. Ve žrádle to zkrátka nešlo, ani v těch piškotech, protože každý vždycky pečlivě očichal a samozřejmě tak tu tabletku neomylně odhalil. Musela jsem mu ji vkládat přímo do krku a i tak se mi párkrát stalo, že jsem tu tabletku potom našla vyplivnutou na zemi.

2/ Vůbec se nechtěl mazlit. Tím se trochu vymykal té typické vrozené fundlácké povaze, šmajchlovat se vždy, všude a za každých okolností a to možných i nemožných,vhodných i nevhodných. Už jako malé štěně dost nesnášel, když jsem ho vzala do náruče a přenesla třeba přes cestu. Občas milostivě snesl, jestliže jsem ho podrbala za uchem nebo na kořenu ocasu, ale to všechno jen chvilku. Od cizích se nedal pohladit vůbec, od známých trochu. To pokaždé uhnul a nebo, s důstojností sobě vlastní, jednoduše odkráčel. Dal se pohladit jen od malých dětí a pak ještě na můj povel. Vítal mě taky jen tak mimochodem, utíkal ke mně, aby pak dva metry přede mnou najednou uhnul a šel si klidně označkovat nějaký ten strom (přeskoková reakce?). I když mi to bylo líto, časem jsem si ale na to zvykla, protože jsem věděla, že je jinak šílený závislák, který se ode mne nehne na 10 metrů, ale jeho důstojnost byla pro něj jednoduše to hlavní. Sice jsem na něj vyzrála tím, že jsem se mazlila s jinými psy a on ze žárlivosti, si přišel přihřát svoji polívčičku.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, došla jsem k názoru, že to možná získal u chovatelů, protože mi říkali, že nechtěl moc baštit. Tak ho vzali na ruce a dokrmovali ,což se mu moc nelíbilo. Asi si spojil fyzický kontakt se žrádlem a to on moc nemusel.

Někdy s ním byla i sranda. Jak už jsem řekla, neměl rád hlubokou vodu a tak si vždy lehl do mělké, pak rychle vstal a otřepal se. Nejenže si dal sám výbornou sprchu, ale snažil se ji dopřát i lidem, kteří byli na břehu. Když však poblíž nikdo nebyl, vylezl z vody, někoho si našel a přišel se otřepat k právě němu. To bylo výskání a pískotu.

V zimě rád sáňkoval na vlastním těle. Odrazil se zadníma a šup po hrudníku z kopce dolů, pak zase vyběhl nahoru a to se několikrát opakovalo.

A taky kradl psy. Když někdo vedl psa na vodítku, přiběhl, vyrval mu to vodítko z ruky a němému úžasu majitele se odporoučel s pejskem i přes jeho protesty.

Po čase už jsme byli perfektně sehraná dvojka. Naučili jsme se rozeznávat náladu toho druhého. A on to opět dovedl k dokonalosti. Měla jsem pocit, že telepaticky odhadnul, co jsem chtěla udělat, nebo jaký jsem chtěla dát povel. ...Když jsem třeba chtěla změnit obvyklou trasu, tak přesně zahnul tam, kudy jsem chtěla jít a ani na mně nemrknul. Nad tím jsem nikdy nepřestala žasnout. Bylo to naprosto perfektní souznění duší. Moc jsem si to užívala a on určitě taky. Jeho klidný a rozvážný přístup ke všemu mi tehdy velice pomáhal, zvlášť když jsem chronicky onemocněla a těžko jsem se s tím vyrovnávala.

Navěky usnul v nedožitých 8 letech. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat, jelikož to bylo tak nečekaně. Zkrátka usnul a to bylo nevratné. Snad tam nahoře lítá po loukách s jinými černými fundláky.V mých vzpomínkách ale bude žít dál, byl to opravdu pro mě výjimečný pes, který byl navíc mým prvním, skutečně vlastním chundelatým parťákem.

Dnes navíc můžu opravdu ocenit jeho inteligenci, protože zatím žádný pes se mu nevyrovnal. Rozuměl spoustě slovům, dokázal jim rozumět i v různých kombinacích, tak jsem s ním mohla dělat cokoli a mám pocit, že jsem ani naplno nevyužila plně jeho potenciál.

(pokračování příště)