Původně jsem zamýšlel tuto úvahu včlenit do Novoročního přání, ale myslím že si zaslouží ji věnovat samostatné místo. Dílem proto, že cítím, že se jaksi nehodí mezi takové obecné povídání o klubu a jeho životě, a dílem proto, že vnímám jeho nadčasovost.
Nedávno mě volala jedna majitelka našich štěňat. Tedy ona vlastně volala mojí ženu, se kterou si má daleko víc co říct a pravidelně ji informuje jak se pejsci vyvíjejí a co ten který dělá. Náhoda tomu chtěla, že jsem mobil vzal já. Samozřejmě jsem asi nebyl ten správný posluchač, neboť mužkej to bere vše spíše svojí vlastní logikou, kdežto žena, abych tak řekl, daleko více srdcem.
Nadšeně mě líčila co její psi právě v tom momentu právě provádějí a jak je to krásné. Poslušen své logiky a jako lovec fotografických momentek pro náš Zpravodaj i webové stránky, jsem ji trochu necitlivě přerušil a řekl: “No tak vemte hned foťák a cvakněte mi z toho pár momentek!“. Na druhé konci bylo chvíli ticho. Potom, přestože to je jinak sice šarmantní, zároveň však i dost rasantní dáma, mi jaksi nesměle namítla: “Ale pane Jando, to já teď nemohu. Víte, já si to musím nejprve užít.“
Zarazil jsem se a trochu se i zastyděl. A od té doby často na ten rozhovor vzpomínám - zkrátka mi nejde z hlavy. Většinou se stále za něčím honíme, spřádáme plány do budoucna, chceme něčeho dosáhnout a když to dosáhneme, stejně nás to většinou plně neuspokojí a pachtíme se dál. Přitom krása a spokojenost je v plném prožití přítomného okamžiku a ne někde za horizontem.
Buď si toho nejsme vědomí nebo skoro stále na to zapomínáme. A proto by jsme měli zastavit a daleko víc věnovat pozornost našim psům. Prožít s nimi společně takové to okamžiky, neboť oni na rozdíl od nás to ví a umí. Třeba se od nich něco přiučíme a budeme schopnityto okamžiky prožít nejen s nimi, ale i se svými partnery, dětmi, přáteli a konečně i s ostatními lidmi.
